Libanon a Féničané

Libanon a Féničané

Libanon je malá země na východním pobřeží Středozemního moře o rozloze 10 452 km², to je o něco málo víc, než má náš Jihočeský kraj. Žije tam však 6,8 milionu obyvatel a složení obyvatelstva je tak pestré a historie země tak bohatá, že jí málokterý jiný stát může konkurovat.

V současné době, v červenci 2022, prochází Libanon hlubokou ekonomickou krizí, jejíž původ je stejně složitý jako místní politická scéna poznamenaná občanskou válkou (1975 – 1990), okupací sousedních států, nepokoji a postupujícím vlivem Íránu. Přesto jsme se do Libanonu v květnu 2022 vydali. Nepocítili jsme ani nepohodlí, ani nebezpečí a bylo o nás dobře postaráno. Byli jsme zřejmě jednou z mála turistických skupin, která do země zavítala.

Od prvního okamžiku jsme poznali, že jsme se vydali na zajímavou cestu po stopách prastarého národa, po stopách Féničanů. Ač mnohé zachovalé památky jsou již z doby, kdy byl život ve Fénicii ovlivněn Římany,  někde pod povrchem se skrývá fénické dědictví , ať už je to ve jménu místa,  ve významu samotné lokality nebo v bájích a příbězích, které se k místu pojí. 

Týr býval mocným fénickým městským státem © CK Tilia

Původ Féničanů a co odhalily studie DNA

Již ve 3. tisíciletí př. n. l. žily na pobřeží dnešního Libanonu semitsky hovořící národy, které osídlily celý Střední východ. Území, kde se usadily, se později začalo nazývat Kanaán. Jméno bylo pravděpodobně odvozeno z názvu pro červené nebo purpurové barvivo, jehož výrobou z mořských plžů se obyvatelé kanaánského pobřeží zabývali. Ve staré řečtině se pro červenou barvu používalo slovo „phoenix“, tak se postupně z  jedné skupiny Kanaánců (červených) stali zásluhou Řeků Féničané a z území, které osídlili, Fénicie. 

Dnešní Libanonci jsou z velké části přímými potomky Féničanů. Srovnávací studie DNA kosterních pozůstatků osob pohřbených v Sidonu před 3700 lety a DNA 99 náhodně vybraných obyvatel dnešního Libanonu prokázala až 90 procentní shodu.

Bohatě zdobený sarkofág fénického manželského páru – Národní muzeum Bejrút © CK Tilia

Bohaté městské státy

Fénicie nebyla nikdy státním útvarem, neměla jednoho krále, Féničané se zřejmě ani necítili být jedním národem, neuctívali ani stejné bohy. Žili v mocných městských státech a svoji příslušnost definovali vždy jen příslušností ke svému městu. Městské státy mezi sebou soupeřily, někdy se spojily, vše bylo závislé na okolnostech. Nejdůležitějšími fénickými městskými státy byly Sidon, Týr, Byblos (dnes v Libanonu) a ostrov Arwad (dnes Sýrie). Jejich význam se začal projevovat ve 12. století př. n. l., v době, kdy ve Středomoří došlo k dodnes nevysvětlenému zániku mocných říší, zřejmě v důsledku přírodních katastrof, epidemií nebo změny klimatu.

Féničané byli především zdatní obchodníci. Neměli zájem rozšiřovat svoje území, nepodnikali vojenské výboje, protože vydržovat armádu bylo nákladné. Féničané raději upevňovali svůj vliv zakládáním obchodních kolonií v celém Středomoří, prioritou bylo ovládnutí obchodních námořních cest. Založili četné kolonie na severoafrickém pobřeží, stejně tak se objevili na Kypru, v Řecku, na Maltě, ve Španělsku nebo Itálii. Jejich kolonie Mogador se nacházela až na pobřeží dnešního Maroka. Síť jejich kontaktů byla rozsáhlá a bohatství, které nahromadili, značné. Doménou Féničanů se stal námořní obchod, vynikali také ve stavbě lodí. Fénická města byla proslulá výrobou luxusního zboží, ať již šlo o purpurem barvené látky, šperky, sklo, výrobky ze slonoviny a kovů nebo papyrus. 

Velmi často se fénické městské státy dostávaly do područí velkých vládnoucích říší, ať už to byli Egypťané, Asyřané, Babyloňané, Peršané, Řekové a nakonec Římané. Většinou si zachovali určitou autonomii, vykoupenou placením tributu. Věděli, že peníze mají větší moc než zbraně. Pokud se proti nadvládě vzbouřili, jejich odpor končíval tragicky, byli bohatým, ale přece jen malým národem bez potřebné vojenské síly.

Fénický Byblos (Džbail) byl osídlen již od neolitu.  © Ing. Radomír Polcar

Fénické písmo

Féničané se stali prvním národem, který začal používat hláskové písmo. Písmo mělo 22 souhlásek a psalo se jím zprava doleva. Právě z tohoto písma se vyvinulo mnoho dnes používaných písem, ať už jde o písma souhlásková (arabština, hebrejština) nebo o písmo řecké a nejrozšířenější latinku. Féničané, literárně vyspělý národ, však psali na papyrus, který podléhá zkáze a proto se z bohaté tvorby fénických autorů, o kterých pochvalně referují jejich římští současníci, nic nezachovalo. Vzácnou výjimkou jsou fénické nápisy vytesané do kamene v nekropolích nebo na kamenných sarkofázích.

Sarkofág krále Ahirama z Byblosu zdobí nápis z 38 znaků fénického písma. Národní muzeum Bejrút © CK Tilia

Féničané a biblické příběhy

Prostor Levanty (dnešní Sýrie, Libanon, Jordánsko, Izrael a Palestina) byl v biblických dobách vzájemně propojen. Ve Starém zákoně najdeme celkem 20 veršů, které zmiňují fénického krále Chírama z Týru (vládl asi 969 – 936 př. n. l.) a jeho přátelství s izraelskými králi Davidem a jeho synem Šalomounem. Z fénického Týru putovalo do Izraelského království cedrové dřevo na výstavbu jeruzalémského chrámu výměnou za obilí a olej. Ani David, ani Šalomoun by se také neobešli bez zručných fénických stavitelů a řemeslníků, stejně jako bez pomoci fénického zámořského loďstva pro své výpravy.

V době, kdy se dle biblických pramenů Izraelské království rozdělilo na severní Izrael s hlavním městem Samaří a Judské království, jehož králové panovali z Jeruzaléma, dochází k dalším zmínkám o úzkých vztazích s fénickými sousedy. Izraelský král Achab (vládl asi 873 – 852 př. n. l.) se oženil s fénickou princeznou Jezábelou ze Sidonu. Ta však uctívala fénické bohy a monoteismus manžela nemínila zachovávat. Došlo ke sporu, izraelský prorok Eliáš králi vyčítal, že opustil boha svých otců a zato nebude v Izraeli ani rosa ani déšť. Sucho trvající tři roky bylo ukončeno až po souboji fénických kněží boha Baala s Eliášem na hoře Karmel. Zde se projevila převaha monoteismu, Eliáš, ač osamocen a za ztížených podmínek, souboj vyhrál a Izrael obdržel tolik očekávaný déšť.

Dnes přísně chráněné libanonské cedry byly v biblických dobách cenným exportním artiklem. © CK Tilia

Bejrútské Národní muzeum

V Libanonu můžete navštívit místa, kde stávaly fénické městské státy Sidon (dnes Saida), Týr (dnes Súr)  a Byblos (dnes Džbail), zhlédnout zbytky staveb a obdivovat se velkoleposti a důvtipu dávných stavitelů. Pro poznání fénických dějin a kultury je však naprosto nezbytné navštívit Národní muzeum v Bejrútu s jeho slavnou sbírkou fénického umění. Je to nádherné, zajímavé a zároveň dojemné muzeum. Během občanské války, která začala v r. 1975 a trvala 15 let, se muzeum ocitlo na hranici dvou znepřátelených světů, přímo v bojové linii.  Obětavostí pracovníků muzea byly exponáty uloženy do beden a zazděny, větší obloženy dřevem a betonem, mozaiky pokryty betonovými deskami. Film, který se v muzeu promítá, ukazuje mravenčí a trpělivou práci při obnově válkou zničené budovy muzea a sbírek. Je to skutečně fénix, který vstal z popela. Muzeum vystavuje více než 1300 exponátů ze své sbírky čítající asi 100 000 předmětů. Exponáty jsou seřazeny chronologicky od prehistorie až po osmanské období. Sbírka fénického umění je však nejpozoruhodnější a muzeum proslavila.

Fénické antropomorfní sarkofágy z bílého mramoru patří k nejcenějším exponátům Národního muzea v Bejrútu.  © CK Tilia

Libanon je zajímavou zemí s množstvím památek všech historických epoch.  Je to země, která překvapí a zůstane dlouho ve vzpomínkách. Je to země, kam se člověku chce vracet a objevovat nová místa. Vydejte se s námi na zájezd do Libanonu v květnu 2023 i vy. 

Text a foto: Ludmila Tvrdoňová, CK Tilia

Přečtěte si také další články 
Jordánská Petra, Nabatejské království a Nabatejci
Džeraš v Jordánsku, zachovalé provinční město Římské říše
Omán - země hliněných hradů a pevností
Dubaj - město superlativů a kontrastů 

Článek byl zobrazen 1 891 krát.